Můj příběh

Narodila jsem se 10. 4. 2009 do úplné a šťastné rodiny. Normálně jsem se vyvíjela, rostla, hezky jedla. Kolem půl roku jsem dostala rýmu a byla při tom očkována a můj stav se začal najednou dost horšit. Přestávala jsem používat ručičky a držet hlavičku, a tak jsem musela podstoupit neurologické vyšetření, magnetickou rezonanci i lumbální punkci. Jenže se na nic nepřišlo. Jednou z uvažovaných variant byly i postvakcinační encefalopatie a hypotonický syndrom – začala jsem tedy s rehabilitací. Pro mou maminku i tatínka bylo sice hodně těžké, že mě museli několikrát denně tak trápit, ale v Olomouci ve Vojtově centru se naučili Vojtovu metodu a zvládali to na výbornou. A tak jsem cvičila a cvičila a čas běžel ...

Za nějakou dobu jsem byla poslána kvůli diagnostikování mého onemocnění do motolské nemocnice, kde udělali další vyšetření jako je magnetická rezonance, EEG, EMG, evokované potenciály, krevní testy, echo srdíčka a orgánů. Nic se opět nenašlo, a tak jsem jela domů. Dál jsem cvičila a docela se zlepšovala. Pak jsem odjela znovu do Motola k odběru na svalové biopsie a na další lumbálku. Začaly se u mne také nově objevovat záškuby v očích, ale epilepsie to nebyla. Pokračovali jsme se cvičením a už mi to i šlo, začala jsem pěkně pást koníčky, držet hlavičku a zádíčka, hezky jsem seděla s oporou a dokonce se i vydržela houpat v houpačce. Dokázala jsem trochu mluvit – slova jako táta, děda, teta, ham, ne, jo atd., a rozuměla všemu, co mně kdo říkal. Také jsem dobře jedla – ne žádné kašičky, šlo mi normálně kousat. Sice mi byly už 2 roky, ale vše se lepšilo a to bylo důležité!


A pak přišla pro nás všechny hrozná rána. 28. 11. 2011 jsem z ničeho nic prodělala srdeční i dechovou zástavu v rozsahu 25 minut!!! Hrůza, ale proč?! Srdíčko bylo v pořádku, možná epileptický záchvat? Nikdo neví ... První 3 dny jsem bojovala o holý život připojená na plicní ventilaci na JIP v Hradci Králové, kde u mě byli celou dobu mamka s taťkou. Prognóza byla nejistá, nikdo nevěděl, jak vše dopadne, jestli to přežiji a s jakými následky – no opravdu hrůza!!! Když jsem se probudila a byla odpojena od plicní ventilace, moje první slovo bylo „pa“ a chtěla jsem domů. Toho jsem se konečně dočkala 15. den po magnetické rezonanci, která byla opět v pořádku, a zavedení žilního katetru. Maminka a tatínek ovšem říkají, že veškeré cvičení, které jsem nacvičila za 2 roky, bylo v háji. Opět jsem vůbec neudržela své tělíčko, rozuměla jsem sice dál, ale přestala mluvit. Dostala jsem antiepileptika, protože mé záchvaty v očích se zhoršily, a i když podle EEG nejsou epileptické a nikdo netuší, co je způsobuje, musím je brát preventivně.

Tak začal boj nanovo. Znovu jsem musela cvičit. Jenže moje únava po tom všem byla velká a proto to šlo o dost pomaleji než předtím, někdy vůbec. Z nemocnice Motol nás poslali na nejvyšší lékařské pracoviště u nás – za odbornými lékaři do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2. Tam mi odebrali spoustu zkumavek krve a udělali genetické vyšetření, vyšetření na metabolické vady, revmatologii, imunologii, neurologii, novou lumbálku a výsledek? NIC! Příčina zcela neobjasněna! Poslední dobou mi otékají prstíčky na rukou a obličej, záchvaty v očičkách mám tak 2x do týdne, ale stále nevíme, proč ani co to vše způsobuje. Zkrátka dnešní medicína i přes svou kvalitu bohužel ještě neumí vše, a proto zatím ani lékaři vůbec nevědí, jak mně pomoci.

Dnes jsem tedy zcela odkázaná na pomoc maminky a tatínka. Nedovedu se posadit ani sedět sama bez opory, k tomu potřebuji nutně zvláštní rehabilitační židličku. Vůbec nechodím, k pohybu využíváme prozatím speciálně upravený zdravotní kočárek. Stále musím denně cvičit. Neovládám ani řeč - komunikuji přes piktogramy a fotky. Ale rozumím, a i když moje tělíčko střídavě poslouchá a neposlouchá, jsem pořádná rošťanda a umím i pěkně zlobit, a taky většinou vždy mi to projde :-) Navštěvuji speciální školku Prointepo v Hradci Králové, kde mám logopedii, ergoterapii i cvičení (dnes už necvičím Vojtovku, ale Bobath, to mě baví víc). Zde mám svou osobní asistentku a jsem tu moc šťastná, ale mohu sem jen na 4h denně, víc mi můj zdravotní stav nedovolí. Plně koušu, tak pěkně baštím, jenže to není nikde vidět – nějak nemůžu přibrat a ve svých 8 letech vážím pouhých 19kg! Ale bojuji, co to dá, a moc se snažím se s tím vším poprat ...

Moc Vám všem děkuji za Váš zájem a ochotu pomoci, abych se mohla mít alespoň trochu lépe!

Navštivte náš facebookový profil
Vytisknout
Poslat e-mail
 
Pomozte dětem
WEIL, GOTSHAL nadační fond
2123design s.r.o.
TTK-HK s.r.o.
Středisko ranné péče
Hudební skupina Egelet
Projekt Fragile
Basketbalový klub BK Pardubice
 
Nadace České pojištovny
Konto bariéry - Nadace Charty 77
Sport Towers Prague s.r.o.